|
Nemyslete si, Rusko a Rusové občas dovedou člověka inspirovat k závažným
osobním rozhodnutím. Jako třeba včera mne.
Byla jsem pozvaná do jedné obce poblíž Prahy k Larise, své někdejší
kolegyni, se kterou jsme pár let společně pracovaly na jedné univerzitní
katedře, než se Larisa po nějakém čase rozhodla vrátit se zpět do
Moskvy. Pomalu to, bože, bude už padesát let...
Našla jsem ji snadno, i se psem, v jednom starším příjemně
zrekonstruovaném venkovském domku uprostřed zahrady, plné rozkvetlých
pivoněk a růží. Setkání bylo jímavě slovanské, včetně slzí a opakovaných
objetí a polibků a výkřiků "Skolko let, skolko zim!".
Larisa sem občas přijíždívá ke svému synovi, stavebnímu inženýrovi,
který se u nás spolu se svou mladou rodinou usadil už před dvaceti lety.
Tehdy začínali asi dost skromně. Ale znáte to. Přísloví praví, že Rusové
sice pomalu zapřahají, ale pak rychle jedou. Igorovi se v příhodné posametové době podařilo získat stavební pozemky v blízkosti Prahy, ale
už za hranicemi jejího drahého katastru. A hned tu začal rychle stavět
vkusné a žlutě přívětivé dvoupodlažní rodinné domy - každý s nezbytnou
garáží, oplocenou předzahrádkou a teď už vzrostlými okrasnými keři a
stromy. Odděleně stojící pohledné vilky tu rostly jako houby po dešti.
Práci přitom jistě získalo hodně zahraničních i domácích lidí. Domy se
rychle zaplnily novými majiteli, toužícími po vlastní zeleni a lepším
vzduchu. V porovnání s pražskými makrosídlišti to tu dnes vypadá velmi
hezky a zabydleně. Výstavba zdárně pokračovala, včetně vybudování
elegantní restaurace, později i komfortního hotelu se vším, co k hotelu
patří (a možná i nepatří). V posledních letech tu dochází i ke stavbě
rozlehlejších objektů, vil či spíše paláců, které si co do honosnosti
nezadají s věhlasnou renesanční vilou Moritze Groebeho na známém
vinohradsko - vršovickém svahu.
Teď vás poprosím o trpělivou shovívavost, než se oklikou dostanu ke
slibovanému příběhu s kaviárem. Musím se ještě vrátit ke své návštěvě u
Larisy. Jistě pochopíte, že Igor a další aktivní rodinní příslušníci se
v pátek brzy po poledni nevyvalují v baráku před televizorem, ani se
nerochní v zahradním bazénu. Nepřítomná paní domu (chozjajka) však pro
mne u Larisy zanechala příjemnou pozornost - kulatou plechovou krabičku
(banočku) kaviáru (ikry). Velmi od ní milé, díky, Nino. Byly jsme tedy
s Larisou a se psem na terase domu samy a je právě načase povědět něco
více o duchovním ustrojení a mravech představitelů staré ruské
inteligence. Larisino zahradní vyprávění se ihned odpoutalo od
jakéhokoli tělesna a tiše a zajímavě zurčelo tu vzpomínáním na bývalé
význačné ruské (sovětské) intelektuály, vědce, umělce a na jejich často
pohnuté životní osudy, tu dosti chaotickým a odtažitým líčením současných problémů
Ruska. Až pes svým vyplazeným jazykem Larisu upozornil, že v horku
žízní. Já už jsem žíznila také. Larisa povstala z křesla a nalila mu do
misky vodu. Pes ji pil vášnivě, rychle a hlasitě. (Mně bylo jaksi
česky žinantní taky ostentativně plazit jazyk.) Poté Larisa, zase už
sedíc v zahradním křesle, přešla k nádherně patetické deklamaci pasáží ze
svých oblíbených básníků, tváře jí vzrušením jen hořely. Je skvělá
recitátorka, to se jí musí nechat. (Slunce praží, mám už teď i trochu
hlad. Snažím se tlumit své nestoudně pozemské pocity.) Ne, pochopte to
prosím, zde nešlo o nedostatek příslovečné ruské pohostinnosti, šlo tu
jen a jen o Larisino intelektuálské opovrhování tělesností, o nutkavé
povznášení ducha k vyšším sférám. Po Blokovi se Larisa odmlčela, zvedla
se, aby uklidila prázdnou misku, se kterou si pes rachotivě pohrával, a
pravila: "Nemáš náhodou taky žízeň?" Načež jsme se odebraly do kuchyně,
společně jsme si (za švitoření starých kamarádek) uvařily a vypily kávu
a z dojemně ruské skleněné misky na vysoké nožce jsme si zobly po dvou
třech ruských bonbonech (konfetách), produkce to proslulého závodu
Krasnyj Okťabr (Rudý Říjen). Tím bylo duchovno jaksi přerušeno a Larisa
navrhla, abychom se šly trochu projít (poguljať) k oněm dvěma vznosným
domům na obzoru, které při kávě upoutaly mou pozornost. Pes mezitím v
chládku haly na dece usnul.
Larisa konečně přece jen našla klíče a vydaly jsme se na špacír. Došly
jsme až k majestátním vilám, obehnaným uměleckým mřížovím
ŕ
la Kreml. Po
zdlouhavém odemykání těžkých, přímo obrněných vrat jsme obešly rozlehlou
plochu vzorně pěstěného anglického trávníku s keři a umělecky zdobenými
svítilnami (též
ŕ
la Kreml) až k tajuplným vilám bez jediného příznaku
živáčka. Jedna z nich už byla zřetelně dostavěná, v oknech už dokonce
visely i záclony (gardiny). Když Larisu - skryt kdesi v neznámých
útrobách vily - uviděl hlídač a správce (zavdom) tajuplného objektu,
vyšel s úsměvem ven a zdvořile nám na Larisin popud nabídl - (spolu s
valašskými papučemi, jako na Hluboké!) - prohlídku paláce. Zavdom byl
středních let, nevtíravě slušný a až radostně loajální se svými
zahraničními zaměstnavateli.
Následující část mé okliky ke kýžené pointě už nebude o oněch vysokých
intelektuálních sférách, i když by, možná, i mohla být. Zvenku mi bílá
vila na kopečku, s okrouhlou terasou a širokým rozhledem do všech stran,
připomínala Orlík (až na tu dodatečnou vodní plochu orlické přehrady) či
jiné vzorně udržované a poněkud sterilně působící šlechtické zámky u
nás. A všude uvnitř té tajemné vily (to už papučemi šoupeme po
nedotčených podlahách) - něnagljadnaja krasota! (Tenhle výraz z ruských
pohádek nemá v češtině adekvátní ekvivalent, leda snad "krása až oko
přechází / kam oko dohlédne".) Teď mi promiňte, že, ach, jak plebejsky
oslněna, přece jen neodolám věcnému popisu. Tři podlaží. Jedno podzemní
s obrovským vyhřívaným a rafinovaně osvětleným bazénem s keramickou
římskou mozaikou na dně a stolky plovoucími na hladině, s finskou
saunou, s několika vířivkami, s pravou dřevěnou ruskou baňou s pietně
patriotickým příslušenstvím, s americky rozlehlým fitcentrem a ještě
rozlehlejšími relaxačními prostory s decentními bary (jsou plné, nebo
prázdné?), s vypolštářovanými křesly s podnožkami a cojávím s čím ještě.
V patrech pak pokoje (asi patnáct?), nahoře několik ložnic, dole obýváky
a jídelny s mnoha židlemi, gauči, ušáky, otománky, lenoškami, křesílky,
římskými stoly a stolky, s afgánskými peršany, mohutnými křišťálovými
lustry a lustříky, s benátskými zrcadly. A všude v tomto patře těžké
mísy se vzácnými pokojovými květinami. Jen obrazy a plastiky - včetně
bůhvíkde sehnaných mohutných archaických schwarzwaldek - svědčily o tom,
že jejich nákupčí byl se vkusem hodně na štíru. Trochu mě rušila i
barevná volba tapet v některých prostorách, já bych je trochu ztlumila.
Další popis už hrozí obdivným zajíkáním, raději se ho vzdávám.
Nejhrůzněji ale na mne působilo, že celý ten palác byl - až na svého
správce a jeho (momentálně nepřítomnou) ženu - tak strašidelně prázdný.
Majitelé prý sem přijíždějí jen jednou do roka na oslavu Nového roku,
neboť mají obdobné objekty ještě kdesi ve Španělsku a v okolí Moskvy
(pod Moskvoj). V duchu jsem je trochu politovala, že jsou vlastníky tak
nádherných, leč tak mrtvých prostranství...
Trochu se ochladilo, bylo už kolem osmé. Larisa mě pak s mnoha polibky
(a mým suvenýrovým kaviárem uloženým v kabelce) přátelsky doprovodila až
k autobusu do Prahy. Byla jsem hrozně utrmácená předchozím bolestným
belháním o mé nezbytné holi a znaveně rozrušena všemi odpoledními
smíšenými dojmy. A jak jsem se tak blížila k domovu, napadlo mě, že si v
naší večerce musím koupit k večeři párek - doma jsem měla jenom chleba.
A vtom mě políbila ta ruská inspirace přepychem! Kdykoli mi totiž
někdo z Ruska (opravdu velmi vzácně) přivezl kaviár, schovávala jsem ho,
až přijdou na návštěvu nějací "moji lidé". Ale včera večer jsem se rázně
rozhodla: namísto párku si otevřu tu ruskou banočku jen sama pro sebe!
Kaviár byl lososový, růžovoučký, čerstvý, hladký, lesklý a něžně voňavý.
Lžičkou jsem ho zbožně rozprostřela na dva krajíčky chleba. Chutnal
báječně, přímo hříšně báječně. A ještě mi ho pro někoho hnedle půlka zbyla. |
